Zápisky Gruppenführera 2. Neděle – poslední natáčecí den a cesta domů.

Po sobotní prodloužené pařbičce bylo vstávání trochu těžší, ale jak známo, krize se dostaví až odpoledne, ale tou dobou už budu sedět v autě a klidně si můžu spánkový dluh dohnat. Po snídani v 8 hodin jsme se já, Sherry, Wendy a Karel rovnou sbalili, protože hned po skončení natáčení vyrazíme domů. Ivan a tým ještě slíbili natočit odpoledne nějaké záběry Berlína a věci si nechali na pokoji. Vyrazili jsme k Braniborské bráně, kde se mělo točit úvodní „Wir sind auch Berliner“ – parafráze slavného Kennedyho výroku pro rádio RIAS za berlínské blokády v roce 1963. Zaparkovali jsme na odstavném pruhu u Tiergarten a došli k Braniborské bráně zezadu pěšky. Měli jsme nádherný počasí – je to vidět na fotkách. Na mě udělalo největší dojem úpatí Braniborské brány zezadu – ze strany původního Západního Berlína, tedy místo za starých časů zcela nepřístupné, přitom tak běžné. Tady jsem si nejvíc uvědomil, v čem byla Zeď a rozdělení nenormální a co se vlastně po roce 1989 změnilo. TOHLE je normální – přijít k historický památce zepředu, ale i zezadu a klidně jí moct „občůrat“ :-) Vepředu šaškoval nějakej trapák v ruský uniformě s ruskou vlajkou, nechával se fotit s Angličanama a Japoncema před BB a ještě jim dával památeční úřední štemply. Osobně bych mu nejradši vrazil pár facek…, ale holt to je daň turistickýmu ruchu. Jak jsem se zmínil dříve – u zbytků Zdi je stánek se suvenýry, kde prodává Vietnamka dederónský elpíčka (důstojnický čepice) a vlaječky DDR, v Praze máme ruský ušanky a bábušky – holt globální nevkus zasahuje všude. Ale počasí a sluníčko nám zvedlo náladu, Ivan s Lubošem a Marcelem kalibrovali kameru a zkoušeli mikrofon, Karel Šuster fotil jako o život – bylo co, velmi inspirativní prostředí. A pak se šlo na poslední akci: „Wir sind auch Berliner“ se točilo snad stokrát. Kolemjdoucí turisti si nás fotili jako atrakci – velká kamera je zjevně velmi vzrušující předmět :-) Když byl Ivan spokojený s natočeným materiálem, rozloučili jsme se a my vyrazili k autu. Ještě jednou jsem se zastavil u úpatí Braniborské brány ze zadní strany a zamyslel se o tom, co bylo, co je a co se změnilo za těch skoro 20 let od pádu Zdi. Tohle místo na mě udělalo hluboký dojem. Vždycky jsem se pohyboval rád v „backstage“. U šaten, u vchodu na pódium, tam, kde vidíte umělce přicházet na jeviště, kde si nasadí svojí masku nebo roli. Pro mě bylo úpatí Braniborský brány jakýmsi symbolem „backstage“ historie. Mimochodem, tady by se ten blbeček v ruský uniformě s rudým praporem neukázal – to není turisticky fotogenní místo, maximálně by si sem odskočil :-)  Mezitím mi kluci utekli skoro až k autu. Protože hlavní třída, na níž je parkovací pruh vede kolem Tiergartenu a památníku Rudoarmějců a ústí u Sloupu vítězství, rozhodli jsme se ještě udělat fotografii á la „Nebe nad Berlínem“. Došli jsme do půlky Unter den Linden a Karel vymyslel focení: „Hele, zkusim to vás rozostřit a zaostřit ten sloup na pozadí. Stejně jste po včerejšku jetý, aspoň to nebude tak vidět.“ Super nápad a skvělý fotografický myšlení! Fotka je k vidění v News a je fakt super. Karel, díky!Pak jsem nasedli a vyrazili k domovu. Cesta zpátky proběhla ve znamení následujících zjištění „drobných krajových rozdílů“:          V Německu se neplatí dálniční známka.          V Německu není na dálnici omezená rychlost.          V Německu jsou kolem dálnice krásné nové oplocenky, takže příliš nehrozí srážka se zvěří.          V Německu není kolem dálnice jediný bilboard.         V Německu nepotkáte o víkedu na dálnici jediný kamion.         V Německu vám neudělá nikdo na dálnici prasárnu… …tedy pardon, udělá. Vždycky se najde blbec potvrzující pravidlo. Přestože jsem jeli konstantě 180 a co chvíli kolem nás prosvištěl tak 230km rychlostí Mercedes nebo BMW. Bohužel nám vjel do pruhu tak 100km/h předjíždějící řidič a Sherry musel chvíli důkladně potrápit brzdy až se nám začalo hulit od zadních kol. „Chlapi, tady vzadu něco smrdí,“ hlásil Wendy, tak jsem pro jistotu zajeli k nejbližší pumpě, abychom zjistili, co se děje. Pohled na modrošedý dým a vařicí kola nás trochu vyděsil. Dali jsme si kávu, cigáro a telefonicky konzultovali s našimi automechaniky v Čechách, co s tím a jestli vůbec dojedeme – to jsme byli 100 km od hranice. Po 20 minutách ale kola vychladly a jelo se dál. Vše OK. Další cesta proběhla bez problémů a v půl 4 jsme byli v Praze. Teď už je jen potřeba aby byl klip dostříhaný a můžeme se na něj kouknout. Oficiální předváděčka je stanovená  na 13. března. Tak ať to klapne. :-) Moje tusristické fotky z neděle jsou tady. Oficiální fotky od Karla Šustera vyšly na Musicserveru a najdete je zde.