Motocyklový deník. Kapitola 1.

Černé kočky, atavismy, ochranná ruka páně a další věci mezi nebem a zemí. To znáte určitě taky: „Sláva vlasti, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme doma…“ zpívá se v jedné naší dětské písničce. Po dnešku už vím proč taková oslava. Já si ji dnes rozhodně zpívat nebudu… :-) Tož jsem si dnes odpoledne vyrazil na nedělní pohodovou projížďku z Městce Králové, u nějž se nachází můj ranč, do Kolína. Bylo nádherně vedro a já si vzal klasickou kokosku, letecké brýle a jel jsem v tričku a kožené vestě. Chvilku jsem sice váhal, jestli si nevzít velkou přilbu, ale image je image (kašlu na Sprite :-) Předpověď počasí byla na víkend poměrně nepříznivá, ale bouřky byly všude kolem a u nás bylo vedro, slunečno a nebe bez mráčku. Jenže hned pár metrů za Městcem mi přes cestu přeběhla černá kočka. Na pověry nevěřím a na černý kočky už vůbec. Býval jsem kočičí táta a těchto domácích mazlíčku jsem odchoval za svůj život celkem 7 – všechny výhradně černé kočky domácí (nejdéle jsem měl Žofku a Lízu a poslední kocourek Bubák – jejich potomek - mi utekl z přízemního ateliéru oknem za mrouskáním a  už se nikdy nevrátil. Jeho potomci dodnes žijí v parku u Libeňského zámečku a v přístavu – občas je tam vídám). Černé kočky proto nenahlížím jako posly varování či neštěstí, ale jako kámoše. Dnešní vyjížďka ale můj názor nepotvrdila (byť ho nehodlám měnit :-). Když jsem se už blížil ke Kolínu (Sendražice) viděl jsem v dálce šedivá mračna a z nich provazy deště směřující k zemi. Protože jsem byl kousíček od cíle - jel jsem do Kolína se podívat, jak má otevřeno místní skeet/trapová střelnice v areálu Sokol Kolín  - to je hned na kraji u řeky (směrem od TPCA -jinak pro všechny milovníky jedné stopy: nová silnice od hradecké dálnice kolem TPCA do Kolína je super úsek! Určitě si ho zajeďte vyzkoušet!), nedělal jsem si ze vzdálené frontální poruchy těžkou hlavu. A to byl špatný odhad :-) Jakmile jsem totiž dojel na kraj areálu FK Kolín a spustil se bez výstrahy poměrně  prudký déšť. Zastavil jsem pod košatým stromem, jehož korunou dosud voda neprotekla (na silnici byla viditelná suchá plocha), abych si vytáhl z rolky emergency větrovku (černou s nášivkou Royal Air Force) a oblékl si ji. Sotva jsem zatáhl zip ke krku, spustila se doslova průtrž mračen. Musel jsem se uchýlit do restaurace v areálu FK a půl hodiny počkat. Když déšť ustal, dokonce vysvitlo sluníčko. Byl to zajímavý úkaz: v celé temné zamračené ploše nebe se protrhla díra – jakési Božské oko, kterým svítilo slunce na omezený kousek země. A v tom oku jsem jel já. Bohužel jsem správně neodhadl rychlost pohybu této mezery v mracích, takže u TPCA jsem ji předhonil a vjel opět do bouřky. A ta pořád houstla a houstla. Protijedoucí řidiči aut si ťukali na čelo, někdo se i smál. Musel to být pohled pro bohy. Jako Francin z hrabalovských Postřižin...:-) No Nymburk je za rohem... Představte si maníka na chopperu v otevřené helmě s leteckými brýlemi a jede v tomhle. Že jsem dostával pořádně do těla od deště (když jsem pak u Žehuně zastavil, tak jsem v trávě zjistil, že to byly kroupy) mi tolik nevadilo, ale štvaly mě tiráky a každej debil v SUVéčku, protože ty mě vždycky ohodily tlakovou stěnou zvířené špinavé vody ze silnice. Prostě lepkavá blátivá facka :-) A když jsem překonal první serpentýny za sjezdem z dálnice nad Žehuní a sjel dolů do vesnice k rybníku, do protějšího kopce uhodil bič boží – pořádný blesk a burácení hromu se ozvalo bezprostředně po záblesku a ani fičící vítr kolem mých uší ho nedokázal nepřehlušit. Ten kopec je potřeba taky překonat aby se člověk dostal na starou hradeckou a pak odbočil na Městec. Říká se, že se v bouřce se na motocyklu a na kole jezdit nemá. Možná, že je to taky jen pověra (údajně totiž hrozí nebezpečí i autům o nichž se zase tvrdí, že jsou od silnice odizolovány pneumatikami – a co tedy motorka nebo kolo?). Pověra nepověra, tohle je atavismus – prostě před silou přírodních živlů má člověk zcela přirozený respekt a nehodlám provokovat štěstí tímto směrem. Zastavil jsem na konci hráze žehuňského rybníka u zelené plechové čekárny na autobus (skvělá protiblesková kombinace – že ano? :-) , kde se před padajícími trakaři schoval již nějaký postarší cyklista. Protože ale déšť neustával a blesky křižovaly oblohu a já se nechtěl dočkat až se trefí do plechové čekárny, rozhodl jsem se dát si pauzu a vyhledat žehuňskou hospodu. Dal jsem si v ní Radegast Birell a poklábosil na zahrádce s dalšími čtyřmi velocipedisty. Tady mě konečně zase dohnalo „božské oko“ a já ho nechal co nejvíc odletět dopředu, abych mu zase neujel. Když slunce překryly mraky a začalo poprchávat, nastartoval jsem a vyrazil směrem na Městec. Ještě jsem ale neměl vyhráno, protože závory na přejezdu za Žehuní vám samozřejmě spadnou zrovna vždycky, když to nejmíň potřebujete :-) Tak jsem ještě trochu zmoknul, ale jinak jsem se v „božském oku“ držela až do finální destinace na svém ranči. Jakmile jsem zaparkoval do garáže, začala znovu bouřka. Opravdu jsem si oddechl, že jsem na ranči. Home sweet home :-) Pozn.: (o tři hodiny později) Tak už jsem domyl motocykl. Jsem opravdu „rád“, že mám pletený kola…:-) Skvěle se čistěj a ani to moc dlouho netrvá :-) Závěrečná poznámka (mužská záležitost): s potěšením jsem po dlouhé době sáhl do poličky pro Solvex abych si umyl ruce od šmíru…:-)

Hitparáda DVD - Old man Burt

V prodejní (tedy u mě asi spíš nákupní) hitparádě DVDéček za minulý měsíc (duben) u mě zvítězil jednoznačně film „V zajetí rychlosti“ (v originále „The World Fastest Indian“ - Nejrychlejší Indian na světě). Menšinový, lowbudgetový, v podstatě menšinový (čili úchylný :-), a tím pádem kultovní, film uctívačů jedné stopy a rychlosti. Plus fanoušků Anthony Hopkinse (v hlavní roli) - to dá rozum. Je tomu rok, co byl v červnu 2006 uveden do našich kin (a rychle byl zase pro „velký“ zájem stažen). Naštěstí jsem ho tehdy viděl (bylo nás v kině: já sám) a už tehdy jsem se těšil na DVD. To pak vyšlo v únoru letošního roku, ale pouze do půjčoven. Na pultech je prodejní kopie teprve měsíc. Musím se přiznat, že jsem obcházel prodejny už od března jako pravý úchyl a poptával se jestli už to vyšlo :-) A teď jsem se konečně dočkal. Novozélandský důchodce Burt Munro byl na první pohled starý blázen, vágus a pošuk, který si ve své kůlně uprostřed novostaveb (podobných moderním domkům z dnešních statelitních městeček) donekonečna tunil motor svého 25 let starého motocyklu Indian Scout a snil o překonání světového rychlostního rekordu na solných pláních v americkém Bonnevillu. A dokázal to! Jeho rychlostní rekord (ve své kategorii) nebyl dosud překonán. A proto je z něj legenda! Jeho originál Indian Scout má těžko vyčíslitelnou cenu a  je uklizený v jakési soukromé sbírce. Nakonec o jeho původním majiteli vznikl i životopisný film. Nebudu tady popisovat jeho příběh, natož film jakkoliv hodnotit. Chválabohu je scénář prošpikován vtipnými hláškami starého Burta („...kolo je píchlé jenom na spodní straně...“,“... musím při jízdě mít zavřenou pusu, aby mi ten průvan neurval na zadku kalhoty...“ atp.). Místy dojemné scény, kdy lidé svéráznému staříkovi pomáhají jsou na hranici sentimentu, ale věřme, že to tak asi opravdu bylo.Pro komerční potřeby českého trhu byla vytvořena dabovaná stopa s vynikajícím hlasem „majora Zemana“ :-), ale jinak dabing pokulhává. Transvestita v recepci mluví v originále ženským hlasem a pouze jednou - když se v restauraci Burtovi přizná („I am a boy!“) - použije svůj přirozený mužský hluboký hlas. Bohužel také není v dabingu možné znázornit rozdíl akcentu Novozélanďana vs Američané (představme si třeba ostravaka nebo dnes možná už i Slováka kdyby přijel do Prahy). Na bázi fonetických/morfologických nedorozumění se totiž odehrávají některé zápletky po jeho příjezdu do Ameriky (celnice, taxík, hotel, telefon atd.). Je to podobné jako s řízením auta na „pravé“ straně - to ale z filmu pochopí každý :-)Film o úspěšném životním příběhu napohled podivína, který měl svou vizi a splnil ji je vždycky silou látkou. Nejsem sice blázen do rychlosti, ale fascinuje mě volnost pohybu. Navíc v takovém prostoru jako jsou bonnevilská solná jezera. Atmosféra poslední části filmu - vyvrcholení na závodech, kde je vidět v akci i moderní hot rody - je na celém filmu to nejlepší. Alespoň pro fanouška rychlostních závodů, rekordů a dragstarů.A teď proč vlastně o tom píšu sem, do blogu. Za a) je to nádherný film, spíš klubového charakteru (málokdy je na plátně najednou víc jak 5 postav) o nádherném životním příběhu - rozhodně ho „musíte“ vidět (mají ho v půjčovnách) ale za b) a to především:  jeho nepřesný překlad tedy „V zajetí rychlosti“ připomněl starý film o Alanu Freedovi „American Hot Wax“, který se do češtiny (opět nesprávně) překládal jako „V zajetí rytmu“. Zde se kruh uzavírá - de facto mě nesprávný „The World fastest Indian“ překlad inspiroval k textu k písni American Hot Wax/Alan Freed. Ve druhé sloce dokonce původně byla strofa „Does anybody here remember old man Burt, he said he may have the fastest bike in the world...“ Více o filmu zde: http://www.worldsfastestindian.com/ Více o Burtu Munroovi zde: http://www.indianmotorbikes.com/features/munro/munro.htmVíce o motocyklech Indian zde: http://www.indianmotorcycle.com/

Co se ještě semlelo v hospodě: 300 aneb jak jsem dělal u piva chytrýho:-)

Přiznám se: jsem zastydlý fanoušek komiksových příběhů. :-) Za to můžou Rychlé šípy, Příběhy Malého boha a Superman s Batmanem – to je jasná věc :-) A protože mám rád i Franka Millera a jeho Sin City – i film je super (mimochodem ženské postavy filmu - hlavně Rosario Dawson - jsou předobrazem hrdinky v písni Colours of War), pořád chci jít do kina na novinku z jeho pera film 300. Nikdo ale se mnou nechce jít, že to je film pro úchyly...:-) No každý to má jinak, já bych asi zase nešel na výstavu Bodies (nezajímaly mě nikdy ani kostnice nebo mumie). Nezlomil jsem ani kluky ve středu - seděli jsme za rohem od Palace a Village Cinemas Smíchov. Sám do kina moc nechodím. To mě nebaví. Holt budu muset asi počkat na DVDéčko.V souvislosti s filmem 300 jsem se z čistého zájmu podíval na historické reálie a tak jsem mohl alespoň honit vodu a dělat chytrýho :-) Zde několik historických faktů: dle Wikipedia.de sice hrdinná smrt krále Leonidase a jeho vojáků dala posléze základ věhlasu Sparty a byla používána jako předobraz pravého hrdinství a splnění povinnosti. Historikové ale objevili v dobových materiálech a svědectvích, vydaných bezprostředně po porážce u Thermopylské soutěsky, kritické zmínky. Podle legendy bylo perské vojsko převedeno soutěskou zrádným Řekem Ephialtem, ale dle svědectví Leonidasových současníků se jednalo o královu taktickou chybu, neboť toto kritické místo nechal hlídat pouze slabým kontingentem (100) vojáků. Následná bitva s tragickým koncem byla tedy nezbytným altruismem, aby měly ostatní helénské síly se stáhnout a posléze se zformovat k dalším bitvám, kdy perskou armádu nakonec porazily - v námořní bitvě u Salamíny a pozemní bitvě u Platají. Pokud by to Leonidas neudělal, Peršané by zlikvidovali úplně celou tehdejší helénskou armádu - a to by byl konec, šmytec, utrum.  Mýtus 300. Ve spartské armádě sloužili bohatí muži jako tzv. hoplité (těžkooděnci - podobně jako ve středověku rytíři v brnění na koních). Výstroj a výzbroj byla velice nákladná a nemohl si ji každý dovolit. Na jednoho hoplitu však obyčejně připadalo 5 lehkooděnců (gymnetů). Je tedy předpoklad, že 300 hoplitů bylo doplněno ještě cca tisícovkou lehkooděnců. Zajímavost: za službu v armádě získavali občané privilegia a mohli se pak následně zúčastňovat řízení státu (btw. vzpomínáte si na podmínky a výhody občanství ve filmu Starship Troopers/Hvězdná pěchota? :-) Mýtus 2miliónové perské armády. Herodotovi musela statisícová armáda připadat jako „miliony“. Jeho údaje nejsou nijak podloženy. Dle současných střízlivých odhadů byl skutečný počet perských vojáků a jejich spojenců v rozmezí 20 až 50, resp. 100 tisíc. I tak slušná přesila proti 300 resp. 1500 Sparťanů. Celý helénský svaz měl  tehdy dohromady asi jen 4000 vojáků. Thermopyly ve službách propagandy. Írán se na americké filmaře zlobil, že tím uráží jejich přímé předky, ale viděl bych to trošku jinak. Například když Němci za druhé světové války bojovali o Stalingrad používala nacistická propaganda thermopylský příměr. V současnosti je podle mě velice pravděpodobné, že se předobraz hrdinnského byť beznadějného boje hodil na podporu klesající podpory americké veřejnosti k podobně beznadějné válce v Iráku (že tam tak úplně nevyhráli a že stejně budou muset odejít s nepořízenou jako z Vietnamu, je už víc než pravděpodobné). Se sebevrahy se bojovat nedá. To není boj - oni chtějí umřít,  vojáci ne. Film ve stylizovaném bizarním komiksovém balení navíc přináší atraktivní message pro danou cílovku - budoucí mladé vojáky. Z toho důvodu je pravděpodobné, že látka dostala v Hollywoodu zelenou. Zdroj mých hospodských vědomostí: http://de.wikipedia.org/wiki/Thermopylen  Naše Wikipedia má sice také zpracované řecko-perské války, ale ne tak do detailu. 

Šli (jsme) na pár piv aneb Veselé historky o opilcích

2Wings v hospodě aneb Veselé historky ze života opilců 1.  Včera jsme měli soustředění v hospodě u Bílého lva na Smíchově. Dorazil i kámoš Mikiho a Sherryho Ríša. Ríša je majitel klíče od naší zkušebny a s klukama spolu hráli v kapele Just for Fun. Sakra, taky nám mohl říct dřív, že v hale, kde je i naše/jejich zkušebna točila před 14 dny Angelina záběry do filmu Wanted!  Jenže my byli stejně zrovna ve studiu. Tomu říkám pech. Polepši se, Ríšo :-) Večer se semlelo - jak už to tak bývá - úplně všechno možný od motorek, auťáků, bouchaček, mobilů, games až po xxx.  Sakra, nevěděl jsem, že existuje speciální klub pro pány s názvem Velká sestra! Richard měl navíc několik super opileckých historek. Dvě se pokusím přetlumočit: Veselé historky ze života opilce I. Pražský chodec.  Jeden týpek - pozor: žádný IQ kladivo – naopak - absolvent Matfyzu! - se jednoho dne zlinkoval tak, že nebyl schopen jít rovně. Jak už to v opilosti chodí, dostal geniální nápad, že mu pomůžou směr udržet tramvajový koleje. Vyrazil proto z hospody, která byla v ulici Komunardů směrem na Vltavskou po tramvajovém pásu. Protože ale po kolejích jezdí tramvaje, ocitla se mu za chvíli jedna z nich za zády. Řidič se snažil opilého maníka vyzvonit až měl modrý prst od mačkání tlačítka tramvajového zvonku, ale s tím to ani nehnulo. Pokračoval si svým líným tempem pořád dál na Vltavskou. Naštvaný řidič tramvaj zastavil, otevřel dveře a vystoupil, že použije pádnější argumenty k uvolnění dráhy, ale to před ním náš opilec vždycky utekl a řidič se s nepořízenou musel vrátit k vozu plnému cestujících a pokračovat v jízdě. Tak to šlo až na Vltavskou. Mezitím se vytvořila slušná fronta tramvají. Maníka nakonec na Vltavské zpacifikovala policie. Veselé  historky ze života opilce II. Betonový alibi. Půlnoční závodní dráha. Jeden maník se tak zlil, že nebyl schopen chodit, nicméně sedl do svého vozu a vyrazil z Jižního města domů. Na okruhu však bylo zúžení do jednoho jízdního pruhu z důvodu opravy betonového pilíře dálničního nadjezdu. Ten den se pilíř právě vybetonoval......Když jeho Ford prorazil třetí světelnou zábranu, měl řidič pocit, že něco není v pořádku. Po několika metrech letem vzduchem přistál v pilíři, kde náraz naštěstí utlumil dosud vlhký beton. Auto se do něj zapíchlo čumákem (ráno ho pak vysekávali sbíječkou). Řidič dokázal ještě otevřít dveře a vybrodit se z čerstvého betonu ven. Na místě byla hned hlídka policie, která jela zrovna kolem a celou situaci viděla. Maník byl po kolena od betonu a policajtům se dušoval, že on za volantem nebyl, že ho někdo opilého naložil do auta a vezl ho domů a že řidič asi v panice utekl. Vedle auta v čerstvém betonu ale byly jen jedny stopy.... Samozřejmě, že s končil na CPZ atd. atd. atd. ...

Bryan Ferry - koncert 14.5.2007

"Přece nepůjdu na Bryna Ferryho v tričku?!" byla moje odpověď na dotaz známého, proč mám na sobě oblek a bílou košili :-) Je to tady: Česko čekalo na Ferryho přes 30.let. A dočkalo se! Přes ne právě nejlepší desku Dylan-esque (já přece vím, že Ferry dělá Dylanovky už dávno - např. Hard Rain...), ale ta deska mě prostě nevzala. Zato dnešní koncert ano. Jsem rád, že mě na něj Zdeněk Hnyk vytáhl. Díky, Zdeňku!  Ferry přivezl vynikající doprovodné kombo: bytelnou až akademickou rytmiku, živelné černé sboristky, mistrovského klavíristu a saxofonistu - a trojgenerační trio skvělých kytaristů. Kapela hrála jak v nejlepší formě v 70.-80. letech. Koncert jsem si vychutnával úplně seshora nad tribunami, takže jsem měl pódium jako na dlani. Největší úspěch sklidil lennonovka Jealous Guy - to mě podržte :-) Večerem zazněly i skoro všechny hlavní hity Roxy Music Let´s Stick Together, Love is A Drug (ovšem žádná věc z LP Flesh and Blood a Avalon), ze sólovky Bete Noire skladba Kiss and Tell. Ferry byl ve formě - všechno jak jsem dosud znal jen z videozáznamů. Skvělý! V házenkářské hale Slavie (kam byl koncert přesunut kvůli úchylné výstavě mumií v Lucerně) navštívilo podle mého odhadu cca 2000 lidí. byli to "modří" (ti, co vědí). Ostatní měli smůlu... ale to je jejich problém. Díky, Bryane. Fakt jsi pořád super!  http://www.bryanferry.com/