A Oskar Ftipkár putuje...do Filteru!

  Jak řekl jeden můj známý: „Filter je takovej te  divnej časopis, co vypadá, že by v něm něco mělo bejt a ono tam nikdy nic neni. To byl už tenkrát Rolling Stone to samý.“ Je to jeho názor - přeberte si to.  Podle mě je to dobrý bonmot, naštěstí to ve skutečnosti tak úplně není.   Poslední číslo Filteru mě (coby "lingvistu") ale skutečně pobavilo. Důvodem byla forma (nikoliv obsah - ten je úplně normální) článku Martina Krušiny o historii Pink Floyd. Pokud se Filter snaží být zábavný, pak tímto článkem uhodil na moji žertovnou strunu. Aspoň teď mám pocit, že jsem za něj těch několik let nevyhazoval peníze z okna zbytečně...:-) Krušina překládá notoricky známá data z historie slavné skupiny a shazuje to formou. Heslo PF z Wikipedie přepisuje s leacocovsko-cimrmanovskou jazykovou nadsázkou. Přitom používá celý arzenál slovních žertíků - hraje si se slovíčky i syntaxí - od posunutých významů překladů názvů skladeb a či jmen alb (např. na základě podobnosti s češtinou), přes komolení jmen členů  kapely, zkratky vykládá rovnou dalším možným významem (LP - zde jako Léta páně, nikoliv dlouhohrající deska a  audiofily označuje bez skrupulí za "úchyly" :-) Jen tak tak se také podařilo udržet legraci v mezích (ne jako např. třetí kniha Ostravaka, kdy už vás i tento jinak skvělý styl prostě přestane bavit). Když se "grafomanský" článek sune ke svému konci, začínají se jazykové vtípky opakovat a tedy už pomalu nudit, ale díky avizovanému „redakčnímu zkrácení“ nastane konec včas. Doporučuju přečíst (str. 46-47), protože něco takového se jistě už nikdy nebude opakovat! :-) Všimněte si layoutu (bez obrázku!). Opravdu vtipné (v kontextu časopisu) a byl to záměr. Takže: 100 bodov + Oskar Ftipkár putuje do Filteru. Já sám bych jim ale nedoporučoval to ještě někdy opakovat, mohli by totiž přijít o „své čtenáře“. :-)  To musel bejt ale dobrej matroš na to psaní...

Napsali o nás - milé překvapení:-)

 Recenze MUSIC 4/07  2W  INFORMATION OVERDOSE    Nové trio Dana Šustra (Tichá dohoda, pamatujete?), hraje nadčasovou kytarovou hudbu, které se teď říká alternativní rock. EP se čtyřmi pečlivě napsanými a do detailu barvičkami vymalovanými skladbami představuje Šustra především jako efektního sólistu. Na rozdíl od jeho předchozích pokusů se mu ale povedlo dát do nahrávek opravdový oheň. Milé překvapení.  ****  Josef Vlček                                                                                                                                                 Náš doplňující komentář: pokud by absolutně platila Magorova definice, že "Bez ohňů je Underground a s ohníčky je psychedelie" (Pelc-Hlavsa:Bez ohňů je underground), pak jsme asi nejspíš psychedelická kapela (no počkejte na novinky ze studia - třeba jo :-)))         Autorovi pro jistotu věnuji CD Tichá dohoda Live in Lucerna Music Bar.

Geschichte eines Trabis

Hells Angels a Trabant - to by mě nikdy  nenapadlo si dát dohromady!  A přece. Jde o dva úplně protikladné světy, přesto mají jednu věc společnou: dobu, v níž se odehrál jejich vznik a existence. Přestože Sachsenringské závody byly v roce 1990 uzavřeny jakožto slepá ulička automobilového průmyslu (bakelitová karoserie a ještě k tomu dvoutakt? Pche!), dnes se stala bývalá lidová vozítka NDR kultem. Nejrůznější přestavby a srazy jsou dnes masovým hnutím - především v Německu, kde na bývalé východní polovině zavládla po euforii znovuspojení a ekonomické frustraci nostalgie po všem dobrém z DDR - tzv. Ost-algia (viz velmi dobře např ve filmu Good bye Lenin). A proto je znovuvzkříšení Trabantů a Trabi-kult možná živý víc, než přetrvávající existence a kult HA, k němuž se - jak to bývá u každého, i toho nejlepšího, hnutí či náboženství - nabaluje spousta snobů (ekonomických i lifestylových). Paradoxně současné hnutí trabantích fandů je obdobně kreativní, jako byli motorkáři HA ve svých prapočátcích. S trochou nadsázky by se dalo říct, že přestavby a modifikace Trabantů jsou podobné jako počátek vzniku chopperů (HA např používali pochromované nohy z kancelářských židlí, které prostě jednoduše uřízli a pak použili jako dnes známá vysoká řídítka atp.) O HA (resp. Sony bargerovi) je článek v blogu níže. O autenticitě Sonnyho Bargera není pochyb (odkaz na jeho stránky najdete v links). Stejně autentický je ovšem i příběh nemilovaného a vysmívaného trabiho. Díky péči našich fandů v českém Trabant klubu se můžete více dozvědět o tomto skvělém vozítku na www.trabant.cz. Kdo vládně němčinou, neváhejte mrknout na stránky www.trabi-welt.de. Musím ale uznat, že se mi ty české líbí víc. Řešení opovrhované duroplastové karoserie je unikátní. Navíc vzniklo v době studené války a tedy hospodářského embarga (vývozu kovu/plechů na východ) a náhradní materiál měl vlastně velice zajímavé vlastnosti (nehledě na pozdější "posmrtné" uznání zvýšené bezpečnosti při crash-testech). Ostatně doba se mění a i my dnes kupujeme nová auta s čím dále vyšším podílem plastů. "No ni?" :-) 

Which one is Pink?

  Dvakrát nevstoupíš do stejných waters. Bohužel. Předem upozorňuji, že tento článek není kritikou Rogera Waterse ani Pink Floyd. Jsem megafanouškem Pink Floyd a mám rád i Rogera, kterého respektuju jakožto kapelníka skupiny. Bez něj už PF asi nenatočí pořádnou desku. Následující zamyšlení je pouze o tom, jaká je škoda, že se tak skvělá umělecká parta pohádala a nedokázala domluvit -  alespoň na komerční bázi. V Praze měl v pátek 13. dubna koncert Roger Waters - zakládající člen Pink Floyd. Opravdu tu skupinu spoluzaložil ještě s Rickem Wrightem, Nickem Masonem a Sydem Barrettem. Syd se ale po dvou letech, 2 deskách a nejméně 2 tunách LSD zbláznil a na jeho místo musel nastoupit David Gilmour (prý hrál první koncerty k publiku dokonce zády - fanoušci ho totiž místo Syda nechtěli přijmout). Paradoxně se  dnes ukazuje, že to byl Gilmour, kdo díky své kytaře a hlasu pomohl zásadním způsobem utvořit sound skupiny (nikdy nepochopím, proč dostal přezdívku slowhand zrovna Eric Clapton a ne David Gilmour :-). Jasně - Clapton tu byl dřív, ale stejně...:-) A ve zvuku a zpěvu je právě smůla lídra a zakladatele Rogera Waterse. On je sice duchovním otcem skupiny a asi nejspíš byl jejím uměleckým vedoucím (soudě podle výsledků před jeho odchodem a po něm a podle toho jak si na něj zbylí členové stěžují. Nicméně ať už byl konfliktní a autoritativní, je fakt, že to kapele dávalo směr, který bez něj ztratila). Když se pak po několikaleté pauze dali Pink Floyd koncem 80. let znovu dohromady na desku Momentary Lapse of Reason (iniciativa vzešla od Gilmoura a bubeníka Nicka Masona - ten měl registrovanou ochrannou známku s názvem skupiny), zavolali Wrightovi, ale Rogera již mezi sebe nepřizvali. V neúplné původní sestavě pak začali také objíždět svět. Rogerovou odpovědí na tento „podraz“ byl nepodařený pokus inscenace koncepčního díla The Wall při pádu Berlínské zdi. Kdo viděl přímý přenos, musel chvílemi trnout. Když si při skladbě One of My Turns nervózní a vzteklý Waters strhl z hlavy ear monitor, muselo už být každému jasné, že se přenos asi moc nedaří - minimálně technicky. Estrádní koncepce s hostujícími (byť respektovanými) umělci (mj. např. Scorpions, Sinéad O´Connor, Van Morrisson atd.) taky prezentaci jinak skvělého díla nepřidala. Pink Floyd bez Rogera po revoluci také zavítali do Prahy a na Strahově předvedli bombastickou hudební bohoslužbu pod širým nebem, při níž jasně dokázali, že oni tři (a především Gilmour s Wrightem svými hlasy) jsou „ta kapela“ -  tedy její zvuk a především zpěv. O několik let později - na téměř komorním vystoupení s ČEZ Aréně přijel Roger Waters se svojí doprovodnou skupinou, kde před z poloviny sedící (ale samozřejmě zcela zaplněnou) halou křečovitě odprezentoval svůj pinkfloydovský set. Dokud se hostující kytarista trápil s Gilmourovými sóly, člověk by ještě odpustil, ale ve chvíli, kdy začala skupina hrát skladbu Wish You Were Here propukl jásot... jenže ustal, jakmile Waters otevřel ústa a pak se po zbytek skladby trápil. V hale se rozhostilo jakési trapné ticho. Všem jasně došlo, že tohle nejsou Pink Floyd, že Pink Floyd tady byli tenkrát na Strahově. Hity se  totiž nedají předělat - v tom je jejich síla (a nevýhoda). Turné posléze vyšlo na velmi dobrém DVD, které je o několik tříd na úrovní pražského koncertu (ostatně takto opravena byla i live The Wall z Berlína). Waters je de facto průměrný zpěvák i basista a ještě ke všemu trémista a vždycky býval spíš studiový hudebník. Jeho přínos byl především skladatelský, textařský a v uměleckém vedení projektů. Na páteční koncert jsem tedy nešel - promiň Rogere - to bylo z piety k celým PF. Jsi legenda a tu se sluší vidět a já už tě jednou viděl. Měl jsi narváno (zřejmě těmi, co nebyli v ČEZ Aréně anebo viděli DVD z předchozího turné a díky reklamě akcentující repertoár z Dark Side of the Moon, která - kromě toho, je že kultovní deskou čtveřice z jejího „vintage“ období, je také deskou, kde Waters asi nazpíval nejvíc skladeb a při live to tak netahá za uši). Podle "ušitých" svědků zněl koncert jako z desky - bez sebemenších odchylek. Trochu zkostnatělý přístup á la vážná hudba, ale k repertoáru PF se to vlastně hodí. Všichni, s kým jsem mluvil, byli spokojeni, protože vlastně dostali to, co chtěli - kanonizovanou desku zahranou naživo. To je jako symfonie nebo opera. Proč ne? Jak ale tedy vypadá celá situace kolem PF? Zdánlivě 2:1 pro trojici s původním názvem. Waters je bez zbylých členů naživo jen stínem skupiny a jeho sólové desky taky nic moc. Stávající Pink Floyd Rogera ke koncertování sice vůbec nepotřebují - ale bez něj už asi těžko kdy vytvoří nějakou smysluplnou desku. Bohužel. A něco novýho by se hodilo, panové. Hudba není sport, tady se totiž na góly nehraje. A na závěr ještě jedna poznámka - variace na Pulp Fiction (Marcellus vs boxer Butch v klubu) - věkem se tady zraje jak víno a není potřeba jít ani za balík peněz ve druhým kole na prdel...:-)  Více informací o PF najdete na www.pinkfloyd.cz. Teda vlastně skoro úplně všechno - ty stránky jsou vedeny opravdu profesionálně a s láskou. Naši fanoušci PF jsou fakt super!

50. let Hells Angels

Dnešní 50. výročí vzniku klubu Hells Angels a jejich sraz v Oaklandu mi připomnělo úžasnou knihu - životopis Ralpha "Sonnyho" Bargera "Hell´s Angel" (u nás vyšlo v nakladatelství Netopejr). Tu knihu jsem koupil vloni na výstavě Motocykl u stánku českých HA. A ten týpek, co mi ji tam prodal, si ještě přirazil na pivo, jak jsem zjistil později v paláci Luxor, kde mají tuto knihu o 20 Kč levněji - tak na zdraví, kámo! :-) Proč jsem ji ale kupoval podruhé v oficiálním knihkupectví? Ne podruhé, ale asi podesáté. Koupil jsem ji pak ještě několikrát jako prezent pro kluky z kapely a nejlepší kámoše, protože ta kniha opravdu stojí za to! Od Kerouacovy beatnické bible "Na cestě", "Flashbacků" Timothyho Learyho a Pelcovo-Hlavsovo "Bez ohňů je Underground" jsem nic zajímavějšího o svobodě a volbě životní pouti nečetl! Pokud máte zájem o autentický rokenrolový nářez o životě a době Sonnyho Bargera, o klubu Hell´s Angels a o americkém undergroundu 60. a 70. let - kupte si ji. Na pozadí existence klubu HA se odehrávají i důležité změny image doby - hudby, politiky a je zajímavý i vývoj image HA od původních rokenrolových pásků s kohouty a pomádou na hlavě po fousaté máničky, jak je máme zafixované dnes.Motorkáři a technokrati ocení Sonnyho zasvěcené rozbory motorek a motorů značky Harley Davidson. Kniha přináší i některé pikantní zajímavosti jako např. stanovy klubu (namátkou např.: Nikdy neházejte ostrou munici do ohně, Ožralému už nedávejte drogy, Přítelkyně člena klubu je nedotknutelná atd.).A v neposlední řadě kacířský názor o kultovních motocyklech značky Harley Davidson. Barger totiž píše, že kdyby tehdy měli HA k dispozici dnešní japonské motorky, určitě by jezdili na nich. Důvodem volby HD byl obsah. japonci tehdy zásobovali americký trh pouze nejnižšími kubaturami.Je skvělý pročíst si autentickou životní cestu člověka, který se přes bouřlivé období vzdoru a konfliktu s většinovou společností nakonec usmiřuje po prožité rakovině hrtanu, přiznává i určitou kriminalitu u HA v 80.letech a všímá si např. na onkologickém oddělení i veselých dětí, kterým ale - dle Sonnyho komentáře - moc života už nezbývá. Když potom Sonny podepisuje svou knihu nepřetržitě několik hodin, dokud mají lidé v knihkupectví zájem, dozví se od majitele, že to je neobvyklé, protože mnozí slavní spisovatelé mají nejrůznější hvězdné manýry a takhle dlouho to nikdo z nich nevydržel. Odkaz na Sonnyho stránky najdete v links.