Pocta KS

Pokud někdo umře, je to vždycky vážná věc/Pocta K.S.  Z toho, co se semlelo okolo smrti Karla Svobody, mám tak trochu pocit, že jsem se snad zbláznil…? Pokud totiž někdo umře, je to vždycky vážná věc a vždycky jsou lidi, které to zasáhne, které to bolí. A to hodně. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Bohužel,  tak to je.  Z úcty ke smutku pozůstalých jsem si v naší civilizaci a kultuře vytvořili pravidla formálního chování. Na pohřby nechodíme v křiklavém, ale spíš jednobarevném, resp. tmavém oblečení, nevyprávíme si tam vtipy a nesmějeme se, pozůstalým kondolujeme. A už vůbec si na místě nevyřizujeme účty -  nehádáme se  o dědictví a podobně. To až potom. Jak je tedy možné, že se pro média (nejen pro bulvár!) stala smrt známého skladatele senzací a pro někoho dokonce důvodem vyřizování osobních účtů? Nebudu ukazovat prstem, koho mám na mysli, musel by mi ten prst upadnout. Pár výchovných by si v tomto případě zasloužili úplně všichni.  Na závěr jedna – pro mě důležitá – poznámka. Ač jsem ani nechtěl, neunikl jsem smršti článků o Karlu Svobodovi. V žádném z nich jsem se ale nedočetl, že to byl génius silných kantilénových melodií. A to je dar od boha - nenaučíte se to a ani to nevysedíte. Jeho posedlost prací byla pověstná, ale bez talentu, inspirace a jedinečných melodických nápadů by to nestačilo. Byl to prostě Mistr. Má pocta, pane...