der Führer - vedoucí

Všichni určitě čekáte na veselé historky z natáčení, tak tady jsou. Přikládám své „turistické“ fotografie z Mjúčka. Profi fotky budou časem od Karla Šustera. Fotografie na konci jsou pro ilustraci historek z deníku. Pokud chcete vidět celý páteční (případně sobotní a nedělní) den jděte sem.

5:00 zvoní mi budík na mobilu. Nesnášim ho! Zamáčknu klávesnici. Vstávám. Kurva fix práce! Hygoška, oblíkání, zmatený dobalování a kontrola dokladů.

6:00 jsem ready oblečenej a čekám až dorazí esmeska od Ivana a spol., že už jsou před barákem.

6:01 nic

6:02 nic

6:03 nic

6:04 nic

6:05 nic

6:06 nic

6:07 nic

6:08 nic

6:09 nic

6:10 nic

6:11 nic

6:12 nic

6:13 nic

6:14 nic

6:15 – esemeska. Jsou tady!

Jdu dolů s kytarou a cestovním kufrem. Pak ještě jednou pro oblek a tašku se svačinou a pitím (hlavně termoska s kafem!). Vyrážíme Ivanovým Berlingem z Prahy na Teplice. Směr Drážďany.

Předem něco k Ivanovi, jak ho neznám. Po celou dobu jezdil z hlavy po Berlíně – ačkoliv měl v tašce v kufru navigaci, kterou nevyndal. Má určitě zcela ojedinělej orientační smysl. Jenže i mistr tesař se někdy utne...

Cesta probíhala v pohodě, mezizastávka pro benzín a na cigáro u pumpy a pak hurá po dálnici. Cestou se bavíme o koncepci klipu a spekulujeme. Asi po hodině a půl jízdy po německý dálnici – někde za Drážďanama, kde se to kolem hemží samýma stožárama větrných elektráren - pronesl Ivan z ničeho nic památnou větu:

„Ty vole, voni tady maj i kopce…? …to jsem nevěděl.“

Nevěnovali jsme tomu pozornost. Já si pomyslel něco o suchym vtipu, na kterej mu  přece neskočím,… ale jinak v duchu oceňuju tenhle druh humoru…. (Kdybych jen tušil!!!).

Za další hodinu ale spadla klec, protože jsme dorazili k německo-polské hranici! Wroclaw/Görlitz. Každopádně ode mě Ivan (přezdívaný mezi motorkáři  "taťka" - cestopisec - maxiskútrař - Suzuki Burgman 650!) dostal z fleku novou, zlomyslnou přezdívku "taťka-navigátor" :-)

Že jsme na hranicích nám došlo už o něco dřív, ale na dálnici nebyl až k hranici žádný sjezd, takže jsme museli dojet až k opuštěným budkám na přechodu. Ale ani tam se nedalo hned otočit, takže jsme se projeli několik kilometrů po Polsku.

Po U-turnu jsme zastavili u pumpy na druhé straně hranice a Ivan se šel dovnitř podívat do mapy (mapu s sebou totiž neměl a neměl ani kabel k navigaci, takže ji nechtěl vytahovat, aby se před Berlínem nevybila.)

Nicméně – jeho vizuální paměť nás zachránila a už jsme svištěli zkratkou (to je ta horší, zato delší cesta) po okreskách – čili průměrná rychlost 60km/h - směrem na Cottbus a pak na dálnici na Berlín (aniž bychom se museli vracet 200 km do Drážďan).

Do Berlína jsem dorazili v 1 hodinu po poledni. Hledání hotelu bylo snadné a po ubytování a krátkém odpočinku jsem předvedl Ivanovi svůj „kostým“. Vzhledem k tomu, že se klip připravoval hodně za pochodu, měl Ivan informaci, že má vymyšlený kostým á la 50.-60.léta, aby ladil s tématem „Alan Freed“ a rokenrolem (i s bluesbrotherovským kloboučkem :-)), ale tady ho teprve viděl in natura. A byl nadšenej!

Ihned jsme vyrazili na kamerový zkoušky, dokud bylo světlo.

Začali jsme u památníku berlínský zdi. Točilo se nejdřív z chodníku a potom z věže, která je naproti a z níž vidíte, jak vypadalo území nikoho za zdí. Naše počínání samozřejmě budilo zájem očumujících turistů, fotili si mě a na závěr se nám dokonce podařilo natočit celou skupinu německých studentek (!), které nám mávaly do kamery. Snad se to do střihu vejde a pokud ne, dáme to do „Making of…“. :-)

Po západu slunce jsme se vrátili na hotel, krátký odpočinek a šup do města. Naší hlavní třídou se stala Schönhauser Alle, kde se odehrává většina denních i nočních playbacků.

Nejdřív ale na S-Bahn, přestoupit na U-Bahn a natáčení v metru.

Vybrali jsme si stanici Zinnowitzer Strasse, která se nám líbila barvou. Je taková veselá – žlutá, což navíc ladí s barvou vagonů berlínského metra. Točili jsme asi 10 playbacků na vysílačku, bez hlasitého playbacku, takže jsme ani nevzbuzovali velikou pozornost.

Potom jsme se přesunuli na stanici S-Bahn Friedrichstrasse, kde jsme se chtěli projet noční nadzemkou. Na tabuli je interval 7 minut, tak čekáme. Najednou přijede na stejné nástupiště jiná linka a z ní se vyhrnou rozjaření pubertální helmuti a hned se hrnou k Ivanovi. „Hele, ty seš Spielberg, nebo co?“, ptají se ho. „Hele, co tady točíte?“  a „Vy jste nějaká hudební mafie?“. Na otázku: „Co máš v tom futrálu?“ jsem si samozřejmě nemohl odpustit odpověď „Maschinengewehr!“, což ale zcela splnilo očekávání tazatele a ozvalo se koňské zařehtání. Jinošští opilci zmizeli stejně rychle, jak se objevili. A my čekali dál na náš vlak. Přijel dle řádu, jenže… byl to rychlík za příplatek 3 Euro, tak jsme se rozhodli, že počkáme na další. Po dalších deseti minutách, kdy na ukazateli nenaskočil údaj o dalším vlaku a když jsme zjistili, že na nástupišti stojíme sami, zatímco o několik peronů dál jsou davy, jsme se rozhodli pro dnešek S-Bahn vypustit a vyrazit na ulici.

Zastavili jsme u S-Bahn stanice Schönhauser Allee a Ivan vybral místo před zaparkovanou reklamní rikšou Runner´s Shop. Tady jsem udělali první zkušební playback. Ještěže opravdu zkušební, protože jak se ukázalo po příchodu na hotel a kontrole záběrů, někde v metru se rozjelo makro (kamera je fungl nová  a má mega super funkcí), takže záběry byly neostré.

Zítra musíme některé zopakovat. Ale jak se říká „Těžko na cvičišti…“ a zítra jdem do toho na plnej plyn – to už dorazej i ostatní. Fotografie zde.

(pokračování cca za týden...možná...:-))